Klášter Tašilhunpo byl založen r. 1447 Jeho Svatostí 1.
dalajlamou a je sídlem pančenlamy, druhého nejvyššího tibetského duchovního. Od
roku 1972 byl klášter přestěhován do Indie, kde na jeho chod dohlíží sám
dalajlama. Klášter se věnuje studiu buddhistických textů, rituálům a praxi, ale
především je vzdělávacím centrem, které si klade za cíl moderní vzdělávání při
zachování tibetského náboženského a kulturního dědictví.
Více na www.mnisivpraze.cz.
Výstava:
Fotografie z Tibetu. Výstava fotografií ve 4. patře
věže a v bytě věžníka. Od 20. 10. do 25. 10. 2008
Program:
20. po. Tvorba písečné mandaly Čhenreziga - 12-18
h
21. - 25. Tvorba písečné mandaly Čhenreziga - 10-18 h
21. út. Čham,
rituální tanec v maskách ve Velkém sále - 18.30 h
Seminář o čhamu - 21
h
25. so. Obřad rozmetání mandaly - 15 h
Vstupenky na Čham je možné
zakoupit v pokladně výstav v Galerii Novoměstské radnice ve 2. patře, v
ponělí 20.10. také v pokladně věže.
Vstup
je z Vodičkovy ulice 1/3
Více na www.mnisivpraze.cz
Náboženské tantrické tance tibetského buddhismu (tib. čham
/´čham(s)/; mong. cam, rus. cam a bur. cam/cam chural) pořádané mnichy
v klášterních a sakrálních okrscích – především však na nádvořích (tib.
čhamra /´čham(s) ra/) těchto klášterů – hrají významnou úlohu v mytologii,
v životě a náboženské praxi tohoto religiózního systému. Tyto tantrické
buddhistické rituály – s více či méně nejasným původem – byly utvářeny a
formovány celou řadou historických událostí a byly ovlivněny také množstvím
náboženských tradic; především staroindickým šivaistickým tantrismem,
předbuddhistickými náboženstvími Asie s kořeny v paleolitu, tibetským
bönem a buddhismem mahájánovým. Absorbovaly mnoho folklorních forem, vlivů a
lidových prvků z rozličných etnografických oblastí a kulturních tradic.
Legendárně se původ čhamových tanců klade do 8. století a je spojován
s významným světcem Padmasambhavou (tib. Päma Džungnä /padma ´bjung gnas/
či Guru Rinpočhe /gu ru rin po čhe/).
Od 13. století byly vedeny literární
záznamy, taneční manuály a zprávy o vadžrajánových rituálních tancích, což
znamenalo jistou kodifikaci a fixaci znalostí spojených s čhamovými obřady.
Z části byly tyto tantrické tance tradovány orálně a z části písemně,
díky čemuž přežily mnoho staletí. V klášterních okrscích tibetského
buddhismu se zachovaly až do dnešních dnů, především ve formě rituálního tance
v maskách (tib. bag čham /´bag ´čham/) za doprovodu sakrální mnišské hudby
(tib. rol čham /rol ´čham/) či jako gar čham (tib. /gar ´čham/), při
kterém hrají důležitější roli pohyby horních končetin a nebo jde o esoterní typ
čhamu, vykonávyný mnichy v ústraní mimo zraky obecenstva.
Tyto rituální
tance jsou pořádány při všemožných příležitostech, s různým cílem a
v různou dobu tibetského kalendářního cyklu, všemi školami tibetského
buddhismu (tib. Ňingma, Kagjü, Sakja, Gelug aj.). Periodické konání rituálu plní
jak funkci náboženskou, tak také funkci společenskou a socializační. Ačkoliv jde
o vysoce religiózní obřad, jeho popularita v oblastech s vadžrajánovým
typem buddhismu je obrovská. Náboženským tancem, jak věří buddhisté, jsou
buddhističtí laici připravováni na eschatologické události spjaté s koncem
jejich ,,současné“ formy existence, tedy s jejich smrtí. Postavy a rozličné
bytosti buddhistického panteonu v tanci vystupující, mohou někteří spatřit
znovu v tzv. posmrtném mezistavu (tib. bardo /bar do/, resp. čhöni bardo),
který následuje po fyzické smrti jedince. A proto je lepší, jak tvrdí buddhisté,
se na konečné okamžiky návštěvou a sledováním tanečního rituálu řádně připravit.
Během tanečních ritů tantrického směru navíc dochází, jak věří buddhisté, ke
zničení všech vnitřních i vnějších nepřátel buddhistické doktríny. Snad
nejvýraznějšího vnitřního nepřítele na cestě k pochopení prázdnoty a
následnému probuzení či vymanění se jedince z koloběhu znovuzrozování
(v diskurzu nirvánického buddhismu), či lepšího příštího znovuzrození
jedince (v diskurzu karmického buddhismu) – jak tento cíl usilování
formuluje buddhismus všech tradic – představuje vlastní ego jedince, které je –
či může být – při čhamových obřadech také zničeno, pochopeno a přemoženo.
Čhamovými obřady jsou připomínány a slaveny významné legendární a historické
postavy či události tibetského buddhismu. V představeních, ve kterých
hraje nesmírně důležitou roli choreografie a hudba, vystupují maskované postavy
buddhistických božstev, buddhů, bódhisattvů, démonů, jidamů, tertönů,
vidjádharů, dákiní, ochránců nauky i legendárních lidských hrdinů, které jsou
oděny do mnohovrstevnatých barevně pestrých kostýmů zdobených ornamenty a
rituálními magickými předměty. Také při příležitosti uvítání rozličných návštěv,
jsou tu a tam pořádány taneční rituály podobného charakteru. Při čhamovém
tantrickém rituálu, který je výrazně kinetický, periodicky dochází
k civilizování, ochočení, zkrocení a přemožení neuspořádaných, neladných,
chaotických a vzpurných nebuddhistických – ve své podstatě destruktivních –
aspektů reality určitého časoprostoru. Za pomoci buddhistických
nadpřirozených bytostí – které jsou vizualizovány maskami (tib. /´bag/) které
tyto bytosti také „obývají“ a s nimiž se tanečníci ztotožňují – mniši i laici,
participující na tvorbě „taneční mandaly“, mohou dojít vysvobození či lepšího
příštího zrození skrze nazírání (tib. /mthong grol/) tohoto rituálu.
Tance
zakořenily i mimo Tibet a jsou – či v minlosti byly – pořádány
v Mongolsku, Burjatsku, Kalmycku, Tuvě, Číně, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu a
v himalájských či buddhistických oblastech Indie, čímž nabyly různých podob
a forem. Existuje tedy spousta rozličných typů a druhů čhamových tantrických
rituálů zavedených pod různými názvy, taktéž doplněnými o postavy pouze
lokálního významu. Právě s destrukcí klášterního života v Tibetu po
roce 1959, jako důsledek čínské invaze a okupace, došlo v tomto regionu i
k útlumu v pořádání těchto náboženských tanečních rituálů (represe a
eliminace čhamu). Ve 20. století ovšem dochází, vlivem turismu či častými
výjezdy mnichů na tzv. „čhamová mezinárodní turné“ po Euroamerickém kulturním
okruhu, k výraznému kulturnímu setkávání Východu a Západu, což transformuje
i samotný rituál. Otázky konfrontace, politizace, dekontextualizace,
westernizace, otázka rituálního sponzoringu, degradace a transformace čhamu tak
vystupují výrazněji na povrch.
Autor: Kryštof Trávníček
PÍSEČNÁ MANDALA ĆHENREZIGA
Ze všech uměleckých tradic tibetského tantrického buddhismu je malování mandaly barevným pískem jednou z nejkrásnějších. Mandaly jsou vyobrazením sídla božstva či božstev, která mohou být obklopena suitou či jinými ochránci a v širším smyslu může představovat obojí, vnější a vnitřní svět vědomí – a vskutku, celý vesmír. K vytvoření mandaly je zapotřebí milionů zrníček barevného písku, ta jsou pečlivě utvářena do propracovaných obrazců na základě buddhistických textů, které se mniši učí zpaměti ve školách. Použitým materiálem je mramorový prach, který mniši v klášterech barví.
Lotos na trůně v srdci této mandaly symbolizuje boha Čenreziga obklopeného osmicípým lotusovým květem. Čenrezig (Avalokitéšvara) je bódhisattvou milosrdenství, osvícenou bytostí, která se rozhodla odložit své plné osvícení a stát se buddhou. Žije milosrdenstvím pro blaho všech bytostí a mantrou “Ó mani padme húm” (“Óm, klenote v lotuse, húm”) se neúnavně snaží pomoci všem bytostem od utrpení. Jeho Svatost dalajlama je současným vtělením Čenreziga.
Na východní straně mandaly je vstupní branou modré “dordže” symbolizující buddhu Akšóbhju, na červeném podstavci směrem k jihu žlutý klenot, symbol buddhy Ratnasambhavy, na severu zelený meč, symbol buddhy Amóghasiddhi a na západě bílé kolo dharmy. Všechny tyto symboly představují Pět buddhovských rodin. Každý je umístěn na lotosu a měsíčním trůnu, obklopeny jsou ochranným růžencem (“mala”) z “dordží” vyvěrajícím ze srdce boha Čenreziga. Hlavní sídlo buddhů je obestřeno pěti zdmi z barevného skla představujícími Pět moudrostí. Spodní část příbytku je rozdělena na čtyři trojúhelníky sahající až za ústřední lotus, každý v barvě odpovídající směru: východ je modrý, jih žlutý, sever zelený a západ bílý. Barvy jsou závoreň barvami bran, jež jsou zdobeny vyšívanými závěsy, malovanými sloupy se zdobnými rytinami. Na vrcholech bran je kolo dharmy s jelenem na každé straně.
Obrazce lotosových květů na červeném pozadí na vnější straně pěti barevných vnitřních zdí paláce představují šestnáct Obětujících bohyň, dvě bohyně na každé straně brány. Nad bohyněmi se tyčí drahokamy poseté zdi se šňůrami perel a římsa ve tvaru okvětních lístků lotusu. Na vnější straně hlavních zdí paláce je překrásná zahrada, na každém rohu střechy paláce dvě malé vázy s brokátovými prapory a bílými deštníky. Z velkých váz na zemi vyrůstají stromy splněných přání, v každém stromě je po jednom z Osmi vznešených článků a okolo bran se vznáší oblaka. Mandala je umístěna v tisícicípém lotosovém květu a kolem dokola ověnčena dalším ochranným růžencem (“mala”) z “dordží”. Na samém konci ji chrání ohnivý prstenec v barvách duhy.
Mandala je tvořena, aby přinesla mír a harmonii do našeho světa, dala vzniknout kladným vlastnostem skrze upřímnou praxi soucítění, poznání prázdnoty a meditaci příslušných božstev. Avšak i pouhé spatření mandaly přinese pozitivní prožitek pozorovateli, který je tak na okamžik ve styku s hlubokým potenciálem pro dokonalé osvícení, které existuje v mysli všech bytostí.
Po umístění posledního zrnka na desku stolu je mandala vizualizována jako útočiště osvícené bytosti, kterou zvou mniši dovnitř a od které žádají pomoc pro naplnění svých přání prostřednictvím meditací a motliteb, které se v chrámu konají několik dní. Osvícená bytost, buddha, spočívá uvnitř mandaly až do závěrečné ceremonie, kdy je jí vzdán dík za dar její přítomnosti, poté je uctivě požádána, aby se vzdálila. Mandala je pak rozmetána, písek smeten do středu desky stolu z každého ze čtyř rohů. Nakonec je písek přemístěn do tekoucí vody, aby se každé z požehnaných zrnek dostalo co možná nejdále.
