Josef Hnízdil - Vanitas

24. 10. - 22. 11. 2015

Výstava obrazů známého malíře Josefa Hnízdila, který symbolizuje lidství lebkou, se bude konat od 24. října do 22. listopadu 2015 v Galerii ve věži Novoměstské radnice.

Kurátor výstavy: Richard Drury

Komentovaná prohlídka výstavy s autorem se koná ve čtvrtek 12. 11. v 16 hod.

Otevírací doba výstavy:
út - ne 10 - 18 hod

Vstupné:

v souvislosti se vstupem na věž
plné 50 Kč, snížené 30 Kč, rodinné 120 Kč

"Lidská lebka se vyskytuje v historii umění po celá staletí jako nadčasový symbol života a smrti. Lebka je téma, které obsahuje mnoho významů. Pro mnohé z nás je toto téma tabu. Každý ho vnímáme trochu jinak a z jiného úhlu... Lidská lebka je pro mne fascinující objekt, svou stavbou a formou vždy dokonalý a krásný. Každá je pozůstatkem života jednoho z nás.
Často ji ztvárňuji jako portrét konkrétní osoby s důrazem na individuální rysy v nadživotní
velikosti. Naproti tomu vytvářím monumentální kompozice - jakási mnohočetná společenství jedinců.

Vanitas - středověké téma je téma, které zpracovávám v různých obměnách a variacích
dvacetpět let. Prostory gotické věže NR vytvářejí ideální prostředí pro mé současné obrazy."

Josef Hnízdil

Slova Richarda Druryho při zahájení výstavy Vanitas:

Snad mě Josef odpustí, když začnu svůj výklad někde jinde, nežli u jeho díla vystaveného zde v Galerii ve věži Novoměstské radnice. Místo obšírné kontextualizace Josefovy tvorby bych se nejdříve chtěl zmínit o jednom obraze od dalšího Josefa, který jsme v roce 1997 vystavili v domě U Černé Matky Boží na výstavě „Zjevení – existence – pravda / Figurální motivy v tvorbě Josefa Čapka 1913-22“. Šlo o obraz s názvem „Mrtvá v rakvi“ z roku 1921 ze sbírek Národní galerie v Praze, kde Čapek s lyrickou citlivostí portrétuje mrtvou dívku nikoliv kubisticky či expresionisticky, ale realisticky. Důvod tohoto stylistického vybočení, prudkého i v rámci Čapkova nedogmatického pojetí avantgardních „-ismů“, spočívá v inspiračním zdroji dotyčného obrazu. Čapek totiž zde volně interpretoval malý portrét jeho babičky v rakvi, namalovaný místním venkovským malířem pokojů. Čapek o tomto původním portrétu napsal pod názvem „Tvář mrtvé strašná…“ v knize Nejskromnější umění, v níž vyzdvihl málo uznávané hodnoty nejprostších věcí a projevů kolem nás. Portrét popisuje slovy: „Tvář je jako maska, sevřená hladkou černí šátku, bílý límeček je křídový a tuhý jako krajky rakve; celek je však velmi čistý, ba úhledný, avšak tísnivý, a nedá nám oddechnouti, pokud nás nepřesvědčil o své zvláštní pravdivosti.“
V tom, co jsem vám právě vylíčil, se dá vycítit několik zásadních ohledů společných pro dílo Josefa, tentokrát Hnízdila. Nejdůležitější je ovšem to, jak umění reflektuje prapodstatné téma smrti a tím i smysl všeho, co smrti předchází a toho, co ji přesahuje. Se svým vystupňovaným, až smyslně plastickým pojetím skutečnosti nám například baroko umožňuje duchovní „průhled do nekonečna“. Česká půda je přítomností baroka, a to nejen v hmotné podobě architektury či malby, pomyslně přímo nasáklá. V souvislostech novodobého umění se nám především vybavují kubistické výjevy Bohumila Kubišty prostoupené expresionistickým napětím, v nichž nacházíme psychicky vyostřený projev neklidného vědomí o lidském životě na prahu bytí a nebytí.
Josef na „velké téma“ lidského vnímání vlastní nevyhnutelné pomíjivosti navazuje skrze nejosobnější zkušenosti a reflexe. Inspiračním „bodem zážehu“ mohla být jeho dávná návštěva kostnice v kutnohorském Sedlci, kde lidské kosti a hlavně lebky jsou hromadně naaranžované do bizarních prostorových útvarů. Člověk při pohledu na takto ztvárněné množství jednotlivých osudů nemůže necítit chladný nádech němého napomínání těchto společníků z popela a prachu. Dalším inspiračním dotykem byly autorovy mladistvé zážitky z Podještědí, kde se odehrávaly podle jeho vlastních slov „krásné pohřby“, při kterých smuteční průvod za doprovodu tklivých melodií šel do kopce na hřbitov.
Svou nevědomou poetičností se mohly tyto obyčejné události také blížit k Čapkovu pojetí „nejskromnějšího umění“. Stejně, jak Josef Čapek uvažuje zcela konkrétně nad portrétem rodinného příslušníka, vychází i Josef Hnízdil z přímého setkání se smrtí blízkého člověka, v níž obdobně nachází tísnivou, přitom uhrančivou výzvu k umělecké pravdivosti vzdálené romantickému idylismu. V této souvislosti mu ostatně nemohl nebýt blízký monumentální obraz Gustava Courbeta „Pohřeb v Ornans“.

Na této výstavě Josef Hnízdil představuje obrazy z posledních let, kde se lidská lebka objevuje v různých rovinách jako symbolický kámen lidské existence, odhalený, obnažený, zbavený masa individuality a její marnivosti čili vanitas. Lebka tu figuruje jako připomenutí neodvratného vítězství smrti, jako styčný bod mezi lidským jedincem a anonymním společenským celkem pozvolně odnášeným širokým proudem dějin. Obalená do draperie či nesoucí atributy maškarního plesu nám vypovídají o časem určovaném představení, jehož jsme všichni aktéři. Svou vyprázdněnou tváří nám poskytují pohled dovnitř lidské hlavy, který paradoxně o to více působí jako maska skrývající nevyzpytatelnou identitu. Nechybí tu náznak úsměvu, který je úsměvem o to pravdivějším proto, že se usmívá tváří v tvář s propastí nebytí. Klíčové je zde slovo „ego“: ego ve smyslu „já“ čili středobod smrtelné dráhy jednotlivce, ale i „ego“ ve smyslu myšlenkového aparátu se sklony k ješitnosti či sebestřednosti. Není snad žádné mocnější vystřízlivění ze zmíněných negativních rysů, nežli pohled na tvář lebky, o čemž se v lidské kultuře, natož křesťanské, ovšem dávno ví!
Je důležité neopomenout skutečnost, že instalace Josefovy výstavy je pečlivě pojatá ve vztahu k pohybu diváka v prostoru. Tak, jak fungují jeho obrazy coby vstup do myšlenkově vymodelovaného prostředí, má fungovat i celkový účinek jeho obrazů v reálném prostředí výstavních síní. Promyšleně nastavený dialog pohledů mezi hmotnou plastikou lebky a iluzivní namalovanou lebkou v tomto smyslu dobře vystihuje přístup k řešení celé výstavy. Lze koneckonců říci, že dialog mezi fyzičnem a metafyzičnem, to znamená mezi tím, co je v našem světě a tím, co naopak leží za ním, je neměnnou a neměnně silnou podstatou Josefova díla.

Richard Drury
24. října 2015